Co znamená „být“ v době, kdy se přítomnost neustále rozplývá do obrazovek? Není to přítomnost, co mizí, ale její jistota, že je pouze jedna. Náš čas se rozdvojuje: okamžik na displeji a okamžik „mimo“, který se však stává nesnadno uchopitelným. Přítomnost už není pevná půda, ale kluzký povrch, na němž se pohybujeme mezi zrcadly.
Tělo a jeho stín
Tělo, které se dříve dotýkalo jiných těl, je dnes často konfrontováno jen se svým obrazem. Fotografie, selfie, profil – to nejsou pouhé reprezentace, ale nové vrstvy bytí, které zpochybňují rozdíl mezi originálem a kopií. Kde se tedy nachází „já“? V kůži, která stárne, nebo v digitálním otisku, jenž lze filtrovat a donekonečna retušovat?
Přítel a algoritmus
Přátelství bylo kdysi vazbou mezi dvěma lidmi. Dnes vstupuje do hry algoritmus, jenž určuje, koho potkáme, kdo nám „vyvstane“ na obrazovce. Je to přítel, nebo jen předpokládaná afinita, spočítaná a nabízená jako doporučení? Tady se rozpadá hranice mezi výběrem a vnucením, mezi setkáním a naprogramovanou náhodou.
Hranice soukromého
Soukromí není již to, co je chráněno, ale to, co je stále znovu zraňováno odhalením. Sdílení se stalo povinností, ale právě v nadbytku sdíleného se objevuje paradoxní ticho: čím víc ukazujeme, tím méně se nám daří být skutečně viděni. Soukromé mizí ne proto, že by bylo ukradeno, ale protože se rozplývá v přebytku expozice.
Křehkost budoucnosti
Pokud přítomnost mizí a minulost se archivuje v nekonečných datech, co zbývá budoucnosti? Snad už není horizontem, nýbrž jen predikcí, grafem, modelem. Ale právě v této křehkosti – v nemožnosti budoucnost předem „zajistit“ – se rodí prostor pro odpor vůči naprogramovanému. Tam, kde algoritmus předvídá, můžeme se rozhodnout jinak.
